Pojednání o některých náboženských atributech

Za náboženské atributy označuji pojmy, které byly vymyšleny tvůrci katolického náboženství a které se používají výhradně v souvislosti s náboženstvím. Jako zdroj používám Náboženský lexikon. Každý náboženský atribut posoudím i z hlediska realistického, ateistického.

Adam

        Lukáš sleduje Ježíšův rodokmen přes Abraháma až k Adamovi, stvořenému bohem, aby tak zdůraznil univerzální platnost vykoupení skrze Ježíše Krista.
        Pavel chápe Adama jako živou duši, pozemskou a psychickou bytost, na rozdíl od Krista, který je bytostí duchovní, nebeskou.
        Ateistický názor: Adam je označován za prvního člověka na Zemi a prapředka všech lidí. Údajně byl stvořen bohem. Obojí je nesmysl. Aby mohl být jeden konkrétní tvor označen za prvního, musel by mít autor Bible jistotu, že se nikde jinde na Zemi žádný podobný tvor nevyskytuje. Tvrdit, že Adama stvořil bůh nelze. Bylo by nutné nejprve prokázat existenci boha. Nehledě na to, že nelze definovat proces stvoření.



Andělé

        V širším slova smyslu můžeme anděly považovat za podřízené, duchovní bytosti, přináležející však vyšší, nadpřirozené sféře. V řeči Bible se ani na okamžik nepovažuje za nutné pochybovat o existenci andělů, kteří jsou něčím tak samozřejmým, že není nutné je nějak vysvětlovat.
        Andělé jsou pouhými vykonavateli boží vůle. I když andělé nikdy nejsou ze své vlastní vůle středem dění, jejich služba vždy provází dílo spásy.
        Jako bytosti nebeského světa jsou vysíláni i k službě v rámci království božího. Jsou zvěstovateli zjevení.
        Klasifikování andělů jako serafín nebo cherubín nepřekračují významem původní znaky Hospodinovy.
        V Novém zákonu je služba andělů důsledně vyznačována christologicky. Andělé již slouží pozemskému Ježíšovi. Zvěstují jeho lidství a v prázdném hrobě jeho zmrtvýchvstání.
        Současné přírodní vědy neumožňují verifikované poznání andělů. To ovšem ještě neznamená, že stvořené duchovní bytosti nehrají svou roli při zachování soudržnosti světů.
        Anděly přesto musíme brát vážně, komunikují s námi způsobem, který je zatím skryt možnostem našeho poznání.
        Ateistický názor: Anděl je výmysl. Nelze prokázat jeho existenci. Anděla nelze popsat ani definovat. Nemá žádné lidské ani fyzikální vlastnosti.



Apokalyptika

        V původním slova smyslu označovalo slovo apokalyptika odhalení budoucích událostí po konci dějin, zjevení božských tajemství.
        Charakteristickým znakem apokalyptiky bez ohledu na zdroj a původ je názor na světové dějiny, který spatřuje možnost úplného, univerzálního spasení výhradně v nové éře, vyvolané bohem.
        Ateistický názor: Je to forma nahánění hrůzy do myšlení lidí. Apokalypsa, jak je popisována v různých náboženských dílech, je výmysl. Je to vždy fantazie autorova.



Ateismus

        Slovem ateismus je u řeckých básníků popsán stav šílenství v důsledku opuštění bohy. U Platóna je výraz poprvé použit ve smyslu popření existence bohů.
        Novodobý ateismus je odmítnutím monoteisticky chápaného boha v křesťanství. Odmítá jakoukoliv formu existence boha nebo božského.
        Otázka prehistorického ateismu je zodpovězena tím, že nepřítomnost náboženství jako evolučního předstádia víry v bohy či boha, není prokazatelná.
        Ateistický názor: Ateismus je jeden z životních postojů člověka. Ateistický postoj zastával člověk na Zemi ze všech nejdříve a až do doby, než byl vymyšlen první bůh.



Boží soud

        Označuje formu dokazování ve veřejných i soukromých právních sporech, při kterém je formou zkoušky o výrok vinen – nevinen žádán bůh.
        Boží soud má svůj původ v magii, která věří, že lze pomocí démonických sil pozměnit platnost přírodních zákonů. Zvláště velký význam měly boží soudy v životě germánských kmenů.
        Avšak tzv. boží soudy jsou cizí podstatě i učení církve, protože člověk nemá nejmenší právo vyžadovat procesní zázraky od boha.
        Prosazení racionálních principů do právní praxe, uznání výhradně materiálních důkazů, přísaha v oficiální právní praxi přispěly k potlačení významu božího soudu.
        Od božích soudů musíme odlišovat boží trest, tedy případy, kdy do potrestání viníka zasáhne přímo bůh.
        Ateistický názor: Protože je neprokazatelná existence boha, nemá smysl zabývat se ani otázkou božího soudu.



Budoucnost (věčnost)

Eschatologií se rozumí ty názory a náboženské představy, které se týkají posledních věcí. Ty se vztahují na osud jednotlivců po smrti jako i na budoucnost lidstva světa. Jestliže se položí důraz na konec světa, jedná se o apokalypsu, kterou však nelze od eschatologie oddělit.
        Otázky osudu jednotlivce po smrti, závěru dějin a budoucnosti světa, které jsou námětem náboženství, mají zvláštní váhu. Spočívá v tom, že eschatologické představy transcendují smrt a tím jí poskytují význam.
        Naděje na věčnost se může dokonce stát útěkem ze světa a ochabnutím lidského úsilí o utváření lepší země.
        Smrtí se člověk dostává na věčnost. Toto si představují různá náboženství velmi různě. Rozlišuje se rozdělení věčnosti na místo radosti (ráj, niva, nebe) a místo mučení (peklo, pekelná propast). Tato místa buď již existují, ale oddělena od země, nebo budou existovat teprve na konci světa. Rozhodnutí, na které místo se zemřelý dostane, nastává buď soudem, který posuzuje mravný život, nebo je předem určeno kultovním zasvěcením jako příslušnost k bohům.
        Při dělení věčnosti je místo trestu identické s říší mrtvých, zatímco místo radosti, nebe, je sídlem bohů či boha.
        Zvláště je potřeba všimnout si demokratizace věčnosti, to znamená vývoje představ o účasti jednotlivých lidí na radostiplném životě na věčnosti, šance spasení pro každého, to znamená otevření národní a náboženské hranice mravní věčnosti pro všechny.
        Biblické židovství nezná žádnou všesvětovou věčnost. Protože božská spravedlnost vyžaduje také potrestání hříšníků, muselo být na věčnosti vedle ráje zavedeno také peklo. Individuální duše bude v ráji čekat na soudný den, na zmrtvýchvstání a počátek nového ráje a nové země.
        Očekávání spasení je vždycky naděje budoucnosti, ať se jedná o individuální spasení nebo o spásu národa.
        Biblicky starozákonní eschatologie žije z božského příslibu budoucnosti jako života na této zemi. Spasení, založené na Jahvově požehnání, bude rušeno a rozrušeno neuposlechnutím smlouvy.
        Ústředním tématem novozákonní eschatologie je boží říše, ohlášená Ježíšem. S ním začíná naplnění konečného času, jehož dokončení ještě nenastalo.
        I když i tady je hrozba soudu a apokalyptické očekávání, dominuje spasitelská nabídka boha, že hříšníku, který se obrátil, nebude odepřena milost.
        Po Ježíšově smrti a vzkříšení z mrtvých oznamuje původní obec, že Ježíš je Kristus a že se začíná naplňovat všeobecné konečné přislíbení. Dokončení boží říše se očekává blízkým příchodem Ježíše jako syna člověka a soudce světa, což spočívá v perspektivě prosazujícího se spasení a zjevení. Blízké očekávání a jeho zpoždění jsou problémem, jehož řešení je v bádání sporné.
        Především se událo zjevení božské vznešenosti při parúsii Ježíše Krista a při vzkříšení z mrtvých, které je ve vztahu ke vzkříšení Ježíše. Toto se nestalo jako jediné počínání boží u Ježíše, ale jako začátek konečného času a jako začátek vzkříšení všech mrtvých.
        Hranice smrti je křesťansky překonána vírou ve vzkříšení, které se má stát na konci času. Vídeňský koncil vyhlásil nesmrtelnost duše jako učení víry. Tím byl přijat mezistav, jehož koncová data jsou blaženost duše v bohu brzo po smrti a zmrtvýchvstání těla na konci času.
        Nutnost soudu plyne z úvahy, že boží společenství je možné jen pro zcela milující. Smysl procesu proměny tkví v tom, že člověk je schopen božství.
        Konečné zavržení, zvané peklo, sahá až k hrozbám písma, které volá k rozhodnutí. Protože tato představa se zdála těžko slučitelná s myšlenkou o milosrdném otci, hlásanou Ježíšem, byla platnost pekla zdůrazňována různě tím, že bylo přijato buď zničení zatracených, nebo konečné zachránění.
        Vůči otázce spasení všech lidí stojí pevně spasitelská vůle boha. Zda toto spasení všichni přijmou, musí zůstat vzhledem ke svobodě lidí, otevřeno. Naděje, že se do božího společenství dostane i pachatel zla, musí být však ještě zvážena.
        Ateistický názor: Smrtí člověka končí vše. Aktem pohřbu jsou ostatky člověka přeměněny na popel nebo po určitém času na zetlelé kosti. Je nemorální tvrdit, že takto změněným ostatkům člověka se dostane života na věčnosti.



Bůh

K největším otázkám lidstva patří otázka: Existuje bůh? Pojem božského se vyjasňoval nejprve z neurčitosti v hloubce vesmíru, hledaného numiósně k pluralismu bohy obydleného nebe až k osobní víře v boha.
        Otázka po východisku všech věcí, tedy otázka boha, z níž vyplývá otázka konečného smyslu a cíle lidského bytí. Pokud jde o smysl života, je v konečnosti dotazovaným bůh. V případě boha není důkaz, který by vycházel z náhledu do nutnosti existence absolutního, proveditelný.
        Teprve křesťanští misionáři udělali všechno možné, jen aby je přiblížili křesťanskému bohu. (domorodce).
        Podstatným znakem bohů je jejich moc.
        Řečtí bohové a římští bohové jsou definováni svými funkcemi. Rané římské náboženství neznalo teologii, pouze zákony o kultu. Monoteistická římská idea boha se kvůli svému vysokému stupni abstrakce nikdy nestala součástí života římského lidu. Římské náboženství zná velký počet božstev pro speciální oblasti. Posléze byla přijata další, zejména orientální božstva (mysterická náboženství). V Ugaritu bylo uctíváno 20 – 30 bohů.
        Základem biblického chápání boha je záhodné, futuristicky převoditelné místo: Jsem, který jsem.
        Bůh je nepochopitelný, nedisponovatelný a nezbadatelný. Pro Filóna Alexandrijského je bůh v nejhlubším nitru své podstaty nepopsatelný, neoslovitelný, nemá vlastnosti, netrpí a je nesrovnatelný.
        Nejvyšším stupněm vědomosti o bohu je vědět, že o něm nemůžeme vědět nic.
        Bůh je v přítomnosti pomáhající a zachraňující, a bude i v budoucnosti pomáhajícím a spasitelským.
        Mou podstatou je bytí. (boha)
        Jednání boží musíme vykládat co nejniterněji a po všechny časy jako milosrdné. Když se smiluji nad světem, budou mne nazývat JHWH. JHWH neznamená nic jiného, než míru milosrdenství.
        Sklánějící se a spolučinní bůh. Bůh svou náklonností k tomuto světu a k Izraeli zvlášť vyvolává mezi anděly závist. Kdo nevěří v boha, putujícího se svým lidem, opakuje prapůvodní hřích Izraelitů, totiž pochybnosti o přítomnosti boha uprostřed svého lidu. Bůh na Izrael sesílá utrpení a sám se do utrpení Izraele zaplétá. Žid se před bohem odlišuje od ostatních svou schopností přijímat utrpení. Tato schopnost mu zaručuje oslavu u boha.
        Bůh se zjevuje jen milosrdným, kteří plní jeho přikázání, ostatní jsou odsouzeni k neúspěchu. Žid má především plnit přikázání, teprve poté může o smyslu přikázání přemýšlet.
        Představy judaismu o bohu jsou výsledkem obrany proti křesťanským a muslimským představám. Za obávaný protikoncept je pokládán křesťanský koncept trojjediného boha.
        Cíle světové historie bude dosaženo, až se bůh Izraele představí před celým světem a bude pokud možno co největším počtem lidí monolatricky chválen.
        Reakcí na nacistické vyhlazování byla dotčenost, či dokonce rezignace tváří v tvář boží nepřítomnosti a temnotě lidské nenávisti. Člověk jako nejcennější boží stvoření.
        Rozdílnost polyteismu od monoteismu nespočívá v tom, že místo jednoho boha uctívá množství božstev, ale v tom, že považuje absolutní za neosobní a nedosažitelné. Starý zákon existenci množství božstev předpokládá, pouze popírá nutnost jejich uctívání. Skutečnost bohů spočívá v dvojtvaru, jak se člověk dovídá o bozích.
        Ústřední otázkou monoteismu není vyznávání jediného boha oproti mnoha bohům. Monoteismus staví otázku poznání a boží zkušenosti. Základní monoteistickou zkušenost zahrnuje chápání absolutního jako jednající osoby odlišné od zjeveného světa. Svět byl stvořen jako protějšek boha. Bůh je chápán jako bytostně transcendentní. Monoteismus usiluje o rozpoznání a uznání jediného pána v jeho různých fázích, jediného hlasu a jediného základu. Jeho místo je v reálném životě. Monoteismus se jeví jako postoj, vždy orientovaný k jedinému bohu.
       Bůh je především subjektem a jasným protějškem. Kdo a jakým je tento bůh, se prokazuje v historii. Hospodin je králem a pánem všech národů. Vedle jeho skvělé svatosti a živoucnosti jsou pro něho charakteristické vznešenost a spravedlivost.
        Kříž a zmrtvýchvstání popisují nejvyšší výzvu a potvrzení vztahu k bohu a zvěstování boha Ježíšem.
        Věc, o kterou Ježíšovi jde, se jmenuje panování boží. Bytí bohem a bytí pánem je základním motivem poselství a tajemství osoby Ježíšovy. Svými podobenstvími, činy uzdravení a spásy, celým svým životem rýsuje obrysy panování boha.
        Krišna byl synem z knížecího domu, vychovaným mezi pastýři a současně byl bohem, úplná a dokonalá inkarnace boha.
        Křesťanská víra považovala boha i za výzvu pro myšlení. Přemýšlení o bohu je součástí víry. Příkladem přemýšlení o bohu je teologie. Ta je chápána jako přemýšlení o zjeveném a ve víře přijatém slovu božím.
        Katolická teologie je zásadně přesvědčena o poznatelnosti boha. I. Vaticanum zdůraznilo, že bůh, všech věcí základ a cíl, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu. Neboť jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, je možno od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí, takže nemají výmluvu. Tento způsob poznání boha je také nazýván přirozeným zjevením.
        Důkazy boha vycházejí z náhodnosti jsoucího. Odráží se v pořádkových a účelových strukturách, časové a prostorové omezenosti, stupni bytí, proměnlivosti a pohyblivosti poznatelného světa. Z tohoto se existence boha odvozuje kauzální příčinností. Přes všechny odmítavé a skeptické hlasy jsou důkazy boha důležité. Pokud ukážou logiku a jazykový význam pojmu boha, doloží jeho kompatibilitu s lidským poznáním světa. 
        Typizující dělení hovoří o kosmologickém, antropologickém a historickém poznání boha.  
        Předřazení víry ve spasitele před víru ve stvořitele odhodnocuje a ohrožuje obraz boha a stvoření. V tomto smyslu je požadován pohled na stvoření v trinitárním smyslu.
        Ateistický názor: Označit za boha a učinit to předmětem uctívání lze cokoliv. Bůh v pojetí křesťanského náboženství je smyšlenkou, která nemá žádné vlastnosti. Boha nelze popsat ani definovat. Odpověď na otázku, co je bůh, musí znít – Nevím. Jakákoliv jiná odpověď bude lež. Bůh je největší podvod na lidstvu v jeho dějinách.
 
 



Církev

        V Novém zákonu nenalezneme jediné slovo, které by samo o sobě zakládalo církev. Ježíš sám se chápal jako zvěstovatel království božího, on sám zvěstoval jeho příchod. Toto království splní očekávání proroků, všude bude panovat mír, bůh sám se ujme vlády. Ve slově a konání Ježíšově už království boží bylo uskutečněno. Znamením jeho přítomnosti jsou zázraky. Ježíš vyhnáním démonů, léčením nemocí, kříšením mrtvých a přírodními zázraky dokázal, že moc zla byla zlomena, že byly přemoženy nemoci i smrt, že svět už není pro lidi nepřátelským prostředím.
        Mezi Ježíšovým zmrtvýchvstáním a naplněním království božího leží mezidobí, čas církve. Církev je lid boží na cestě mezi zmrtvýchvstáním Ježíšovým a naplněním světa v božím království.
        Ježíš silou svého ducha zůstává při svých lidech. V tomto smyslu je církev mystériem, tajemstvím. Ve smyslu Bible je tajemství věčný příslib spásy boží. Církev je tajemstvím, neboť v ní nachází spásné myšlení boží svůj tvar a uskutečnění. Církev není prostým shromážděním lidí stejné víry a sledujících stejné cíle. Církev je daleko spíše mystériem, neboť je v ní soustředěna silou ducha svatého a již dopředu uskutečněná dynamika zmrtvýchvstání.
        Spor o skutečně pravou církev: Věřím v jedinou, svatou katolickou a apoštolskou církev. Církev je svatá nikoliv pro svatost svých údů, ale proto, že je povolána bohem a je jeho majetkem. Katolická spíše vyjadřuje názor, že církev je všeobsahující, že se uskutečňuje všude tam, kde je Ježíš Kristus znám a kde je očekáváno jeho království. Církev je apoštolská proto, že stojí na základně, dané apoštoly.
        Své zplnomocnění a víru obdržela, ne že si to sama vytvořila či vydobyla. Tento původ musí být za všech okolností stále znovu zvěstován. To tedy znamená, že církev se musí stále znovu uplatňovat v nových kulturních kruzích a duchovních světech, musí usilovat o proniknutí i do současných kultur Jižní Ameriky, Afriky a Asie.
        Ateistický názor: Církev je samozvaná instituce, která zneužila nevědomosti a strachu lidí na jedné straně, a sliby nesplnitelných služeb na straně druhé k získání bohatství a moci. Žádný normální člověk k praktikování své víry církev nepotřebuje.



Čarodějnice (pronásledování)

        Ve všech kulturách jsou určitým výjimečným lidem přisuzovány nadpřirozené schopnosti – tajné vědomosti o přírodě, zejména o hvězdách, kouzelných a léčivých bylinách. Předpokládá se možnost kontaktu s dušemi zemřelých či démony.
        Velmi opatrné odhady hovoří o 100 000 popravách čarodějnic. Jakékoliv udání, které se dostalo do rukou inkvizičního soudu, končilo popravou, neboť přiznání bylo vynucováno mučením. Katalog obvinění byl uplatňován už během pronásledování Židů a kacířů. To vše vycházelo z literární tradice střetnutí církví s pohany a heretiky. Tehdy i později postrádala obvinění jakýkoliv reálný základ.
        Ateistický názor: Za čarodějnice byly bezdůvodně označovány osoby, které byly různým způsobem církvi nepohodlné. Upalování čarodějnic na hranicích lze označit za jeden z nejhrůznějších, dosud nepromlčených zločinů římskokatolické církve.



Dědičný hřích

        Učení o dědičném hříchu nespočívá v něm samém, ale musíme ho chápat jako konstitutivní část křesťanského evangelia spasení.
        Už Pavel vyvodil z poznání, že Kristus umřel pro naše hříchy, důsledek univerzální potřeby spasení slovy: Všichni zhřešili, a jsou vzdáleni nádhery boží.
        Všudypřítomnost zla způsobuje, že prakticky všichni někdy zhřeší a že hřích v historii vyvíjí takovou moc, že lidé nejsou sami od sebe schopni se rozhodnout pro pozitivní cestu ke spasení. A protože všichni dohromady tvoříme společenství hříchu, vděčí každý za přístup k bohu výlučně Kristovi.
        Kristus, prvopočátek spaseného lidstva tak stojí proti Adamovi, ale to, co pro nás Adam udělal, se nedá srovnávat s negativním účinkem provinění. Vykoupení vytváří osobní spojení s Kristem, zatímco hřích stejným způsobem spojení s Adamem nevytváří.
        Výraz prahřích je používán ve dvojím smyslu – jednak historicky ve významu prvního hříchu, jednak ve významu provinění, které lpí na lidstvu od samého počátku.
        Bohužel v naší jazykové oblasti se do popředí dostal biologický význam dědičného hříchu. Správnější výklad zní, že se každý člověk stává porodem součástí lidského společenství a tedy i společenství hříchu.
        Anselm v dědičném hříchu nespatřuje věcně dané poskvrnění, ale absenci stvořitelské pravosti, darované bohem lidem, která se vytratila přetvořením historie lidstva ve společenství hříchu.
        Učení o dědičném hříchu závazně postuloval koncil v Tridentu.
        Ateistický názor: Dědičný hřích je smyšlený, čistě náboženský prvek, který má jako jeden z mnoha dalších sloužit církvi k odůvodnění její existence. Historicky nelze prokázat existenci Adama, nelze proto hovořit o dědičném hříchu.



Dekalog (desatero)

        Desatero si dělá výhradní a ničím nezpochybněný původ od Hospodina. Jde o jakýsi minimální katalog základních předpokladů pro uchování svobody, darované Hospodinem. Nárok dekalogu jako univerzálně platného a trvalého základního zákona vyplývá z toho, že dekalog byl sdělen na Sinaji-Horebu lidu přímo Hospodinem. Bůh Smlouvy v desateru hájí své božství a volbu smluvní strany Izraele, mimo tento rámec chrání i důstojnost každého člověka.
        Ateistický názor: Církev nemůže prokázat existenci boha, proto jakákoliv tvrzení o desateru jsou lež. Na stránkách Bible ani sám bůh jménem Hospodin desatero nedodržuje.



Démoni

        Jsou jiným výrazem pro ďábly. Vedle toho existovaly snahy o degradaci cizích bohů na úroveň démonů ve snaze vyjádřit převahu bohů vlastních. Pokud se zdařila integrita cizích bohů do vlastních náboženských představ, pak mohli vyhovovat i čistě monoteistickým náboženstvím. Ovšem v chápání konkurenčního boha, který se nedal tak snadno absorbovat, tento postup nemohl být uplatněn.
        Budeme-li předpokládat, že společensky nežádoucí či nevhodné chování člověka je způsobeno démony v jeho nitru, pak ho to zbavuje odpovědnosti za jeho počínání, neboť to není jeho osobní projev, ale projev démona v něm.
        Ateistický názor: Démoni jsou stejný výmysl jako bůh. Pokud by se kdokoliv snažil tvrdit, že démoni existují, musel by zároveň tvrdit, že je stvořil bůh, protože ten údajně stvořil všechno.



Duch (duch svatý)

Duch označuje nepostižitelnou podstatu jsoucna, oživující a v jistém smyslu nadřazenou, protože neovladatelnou, vyzařující mimovolně a jakoby umocněně, čím jsoucno je.
        Duch je často chápán jako protipól vůči matérii, látce, tělu, přírodě. Pojem duch zpravidla představuje nemateriální, na časoprostoru nezávislou veličinu, existující mimo skutečnost, nositele inteligenčních či mravních hodnot.
        Na rozdíl od ducha svatého božího je duch člověka obtížen dědičným hříchem, za který je člověk volán k odpovědnosti a který mu rovněž připomíná, že je neustále odkázán na ducha svatého, kterého prosí, aby na základě lásky a slitovnosti boží byl zbaven či očištěn od hříchu a viny.
        Duch boží je ve Starém zákonu jedním z možných zjevení boha a to v podobě, v jaké bůh působí v historii, a jehož prostřednictvím je rozpoznatelný. Duch boží zde tedy představuje věčného boha v konečném světě.
        Duch svatý se zmocňuje soudců a proroků, zmocňuje je dočasně, aby božím jménem mluvili a konali.
        Duch boží zprostředkovává porozumění mezi slovem božím a jeho božskou moudrostí. Duch boží, který v aktu stvoření oživil vše, obnoví na konci času veškerý život, vyvolá z mrtvých těla a duše zemřelých, pozvedne je ze smrti a hříchu k novému životu.
        V Novém zákonu je duch svatý chápán jako eschatologický dar, poskytnutý bohem jeho lidu prostřednictvím zvěstovaného mesiáše Ježíše Krista, aby jeho služebníci byli vírou vysvobozeni z viny, hříchu a smrti a mohli doufat v jeho spásu.
        Pán, přijatý svatým duchem a svatým duchem pokřtěný, sesílá svatého ducha po svém zmrtvýchvstání a nanebevzetí, takže duch boží už nepřebývá pouze v synovi, ale ve všech věřících, je seslán na veškerý boží lid.
        Duch svatý, seslaný církvi Kristově, jí umožňuje účinnou přímluvu při odpuštění hříchů. Duch svatý je na rozdíl od lidského ducha prost veškerého hříchu, je duchem svatosti, přivádějící hříšníka k obrácení, očisťuje ho a posvěcuje, ale za předpokladu, že se tomu člověk nebrání.
        Na základě přítomnosti ducha svatého na zemi je čas kvalifikován budoucností boha, který je základem našich nadějí.
        Vznik učení o trinitě, jež teprve umožňuje poznání pravdy boží jako působení ducha svatého v jeho církvi, předpokládá kristologické i pneumatologické reflexe.
        Aby bylo možné vysvětlit vnitřní postavení ducha svatého v trojici, vykládáme ho jako závan.
        Současná teologie už poznala, že duch svatý je účinný i mimo církev, že tedy spása je možná i mimo rámec církve.
        Pokud budeme boha chápat filozoficky jako ducha, můžeme mu přisoudit další vlastnosti, jako myšlení, vlastnosti volní, rozumové a vlastnost svobody.
        Chceme-li vědět, co znamená výrok: Bůh je duch – zůstáváme v odkazu na svědectví o působení ducha svatého a jím zprostředkované poznání boha.
        Ateistický názor: Duch svatý je nesmysl. Nelze ho popsat ani definovat. Hovořit o jakýchkoliv vlastnostech ducha svatého znamená lhát. 



Křesťanství

        Výraz křesťanství je poprvé doložen u Ignáce z Antiochie, který jím ve výslovném protikladu vůči judaistické společnosti označuje život podle Kristova vzoru. Výraz křesťanství není nikdy jednoznačný. Křesťanství má různé formy. Chápání Ježíše jako Krista a syna božího vyžaduje, podle Bible, milost víry, což platí rovněž pro interpretaci Bible v křesťanském smyslu.
        Historicky doložená existence Ježíše Nazaretského spadá do období činnosti Jana Křtitele. Ježíš se sice nechal pokřtít Janem, ale měl jiný názor na příchod Království božího. Království boží Ježíš chápal jako osvobození ze spárů Satana. Právě to dokazují Ježíšovy zázraky, které byly pro něho i jeho učedníky znamením blížící se spásy.
Stoupenci Nazaretského byli pod vlivem zdůrazňování Ježíše jako syna božího označeni pojmem křesťané a v následujících letech vyloučeni ze židovstva. Křesťané byli nejprve považováni za stoupence židovské sekty. K šíření křesťanství přispívalo poselství o překonání smrti vzkříšením.
        V Písmech nalézáme odkazy na zázračné zrození Ježíše z Panny Marie, jež vypravěčským způsobem poukazuje na nadpřirozený, božský původ Ježíše.
        Významní teologové komentovali biblická Písma s ohledem na otázku, do jaké míry se slučuje život podle evangelia a biblické učení o výlučné milosti spasení s rostoucí politickou mocí církve.
        Pozitivismus – jen to, co je skutečné, platí za existující – vedlo k vytlačení boha z tohoto světa, a tím k sílící koncentraci na empirickými metodami zkoumatelný svět a pozemské štěstí. Důvěra myslitelů v lidský rozum vedla k výzvám k odsouzení temného středověku. Mnozí historicko - kriticky orientovaní znalci Bible zpochybnili řadu platných tvrzení – zázrak, vzkříšení, synovství boží. Racionalističtí teologové viděli v Bibli pouze zjevení pravd, ke kterým by mohl dospět i člověk, vybavený pouze svým rozumem.
        Křesťané, vázaní na církve všech konfesí, se proti tomu stavěli tím, že jednak bránili historičnost biblických údajů nebo se prostě rozkladným účinkům uzavřeli.
Rostlo angažování církevních stran v politickém životě.
Program demytologizace vyvolal spor o Bibli, v němž se církve nedokázaly vyrovnat s problémy, se kterými přišla nová, moderní věda. Jazyk Bible se stále do značné míry odlišuje od jazyka současnosti.
        Rozličné formy křesťanského života mohou vyvolat dojem, že v křesťanství vedle sebe stojí více pravd.
        Víra v jediného boha, stvořitele a spasitele lidstva. Tuto víru sdílejí křesťané se Židy a muslimy.
        Podle výpovědi Bible se bůh podílí na životě lidí, a jím stvořeným hříšným a smrti propadlým bytostem přispěchá v dobách nouze na pomoc.
Předpokladem přijetí víry v boha je přiznání, že čistě pozitivistické vidění světa, opírající se o přírodní vědy, nemůže přes veškerou dokonalost podat uspokojivé vysvětlení ani o původu ani po smyslu světa a lidského života.
Zakotvení víry v boha v jeho jedinečném sebezprostředkování zdůvodňuje nenapadnutelný nárok na pravdu.
        Křesťané vyznávají boha jako otce a jeho lásku, i když nezavírají oči před nespravedlností a utrpením, před mlčením boha k ubohosti světa. Pokud křesťané označují boha za otce, pak proto, že se k posuzování boha necítí být povoláni, že smrt a zmrtvýchvstání syna je nutí ke korektuře lidských představ o bohu, že jsou si vědomi toho, že takové oslovení je možné jen darem ducha božího.
        Víra v Ježíše Krista, jediného syna božího a spasitele veškerého lidstva. Za toto hluboké poznání vděčí apoštolové v neposlední řadě duchu svatému, který jim zjevil celou pravdu.
        Křesťanství obhajuje původ Ježíše – syna božího výhradně ve víře zakotveným a duchem svatým vysvětlitelným mystériem, jež nelze popsat lidsky obvyklými formulacemi. Syn je s otcem shodný ve všem, vyjma původu. Jeho oběť v lidské podobě dokazuje, že bůh není slitovný jen ze své nebeské výšky, ale že v Kristovi přispěchal lidem na pomoc osobně.
        Vyvrcholením tohoto spásného kroku syna božího je jeho zmrtvýchvstání.
Žádný člověk, odkázaný pouze na sebe sama, na vlastní síly, není schopen dosáhnout spasení sám.
        Biblické údaje o duchu svatém zcela dostačují, aby mu byla přiznána plná božskost. Duch svatý je v zásadě dar otce synovi a syna otci.
Bůh nepotřebuje lidi jako objekt své lásky. Bůh lidem daruje svou věčnou lásku a dává jim tak možnost stát se jeho součástí.
        Bůh je přítomen na celém světě všude tam, kde lidé věří ve vyšší, jejich existenci a možnosti přesahující moc, a činí dobro, o kterém věří, že je smyslem života.
Křesťanům umožňuje teprve duch svatý považovat boha za svého otce a ukřižovaného Ježíše Nazaretského za svého pána.
        Duch boží neinspiroval jen apoštoly, nepovzbuzoval jen je k jejich kázání, ale působí dodnes tím, že umožňuje křesťanům a církevním funkcionářům život v pravdě. Neomylnost, která byla přiznána papežovi, musíme posuzovat právě v této souvislosti.
Vedení duchem svatým však křesťany zcela nezbavuje jejich vůle a tedy ani možnosti jednat v rozporu s darem ducha svatého.
        K účinku ducha svatého u pokřtěných patří konečně i to, že pokřtění se už nyní skrze něj, i když zatím jen v zastřené a předběžné formě, na životě zmrtvýchvstalého, takže ve skutečnosti již unikli ze spárů smrti a jsou povoláni k životu věčnému.
Křesťanům nemůže být lhostejné, že velké části lidstva je toto poselství, tento dar života v plné pravdě, ještě odpírán.
        Dar počáteční účasti na životě zmrtvýchvstalého, obsažený ve křtu, se konečně naplňuje až v hodině smrti. Podle rozšířeného názoru tomu bude při vzkříšení posledního dne.
        Všichni pokřtění mohou doufat v setkání s Kristem v hodině smrti a účastnit se s ním boží nádhery.
        Uvědomění nejvnitřnějšího jádra víry společného všem křesťanským církvím nabízí všem křesťanům osobní kánon pro jejich církevní víru, jednání a učení. A každý, vycházeje z tohoto středu, bude schopen v tomto pluralistickém, strachem naplněném světě, svědčit o křesťanství jako o víře v trojjediného boha a jediného spasitele věrohodně, aniž by zkresloval skutečnosti.
        Ateistický názor: Křesťanství, jako kterékoliv jiné náboženství nemá jiný účel, než ovládání lidí malou skupinou vyvolených. Křesťanství nedokáže, jak dokládá dosavadní historie, působit na morálku lidstva a způsobit její nápravu. Řada církevních hodnostářů včetně některých papežů jsou toho jasným důkazem.



Gnose

        Označuje vědění o tajemstvích božích, jež je vyhrazeno elitě. Pro umělý gnostický mýtus je typická tato stavba: Bůh je nepoznatelný, jeho transcendentní rezidence představuje současně jeho antikosmické bytí. K rozpoznání situace závislosti já je potřebný nadpřirozený podnět. Gnosis tím nemíní nějaký myšlenkový nebo emocionální děj, ale jedinečný akt sebeuvědomění.
        Snahy o prohlášení gnosticismu za jednu ze sekt křesťanství se ukázaly příliš prvoplánové. Antikosmický postoj gnosticismu je neodvoditelný, neexistují specifické motivy a pojmy, stejně jako neexistuje předkřesťanský mýtus prvního člověka – vykupitele.
        Křesťanství překonává gnosticismus vytvořením kánonu a jištěním apoštolské tradice ideou biskupské sukcese.
        Různé teze o původních autorech a čtenářích gnostických textů, třeba o aramejských autorech, politické moci zbavených intelektuálech nebo ze společnosti a víry vykořeněných zachráncích světa jsou historicky nepodloženými hypotézami.   
        V církvi byli běžní křesťané a gnostici nerozlišitelní. Kacíři jsou pro své učení považováni za následovníky gnosticismu.
        Ateistický názor: O bohu nelze vědět nic. Kromě toho, že je to výmysl. Gnose je umělý myšlenkový proud.
 



Hereze

        Nový katolický zákoník definuje herezi jako po přijetí křtu následující vytrvalé zapírání síly božské a katolické víry ve vztahu k ověřené pravdě nebo vytrvalé pochybnosti o takové pravdě. Hereze představuje popírání jednotlivých pravd. Hereze má za následek oddělení od církevního společenství. Falešná víra byla rovněž stíhána státem. Stát a církev postupovaly v instituci inkvizice.
        V každém případě je společné hledání pravdy důležitější, než netolerantní potírání odchylných názorů protivníka.
        Ateistický názor: Hereze je církví vymyšlený pojem, sloužící k likvidaci jejích odpůrců. Podobně jako kacířství. Všichni na Zemi, kromě křesťanů, jsou heretici. Paradoxně i mnoho křesťanů bylo označeno za heretiky.



Ježíš

        Zvláštností křesťanských pramenů o Ježíšovi je, že se nejedná o historické zprávy a že se ani za takové nevydávají. Ježíš sám po sobě nezanechal žádné spisy, ale vedl za sebou lidi v životním společenství, ve kterém byla zachována jeho osoba, jeho vztah k bohu, jeho konání a zkušenosti ze styku s ním. Historie jeho skutků se stále spojuje s otázkou po konání a osobě Ježíše Nazaretského. Jedinými svědectvími zůstávají novozákonní spisy. Nejstarším mimo křesťanským svědectvím o uctívání Krista jako boha křesťany je dopis o křesťanech od Plinia.
        Nadcházející království boží můžeme právem nazvat osudem Ježíšovým. On se s ním seznamuje jako s osudem, svěřeným mu bohem. Osudem jeho života je místo eschatologické přítomnosti spásy království božího. Království boží přichází přes Ježíšovu smrt na kříži. Obsahem poselství zmrtvýchvstání je, že ukřižovaný Ježíš, v jehož životě a konání je Království boží spásou právě pro chudé, trpící a hříšníky, představuje přímo poznatelnou spásu v podobě zosobněné lásky boha k lidem, jež ukazuje směrem k budoucnosti Království božího.
        Ježíšova přítomnost na tomto světě je přítomností Království božího, proto vyžaduje víru v sebe. Zmrtvýchvstáním je tento Ježíš jako Kristus a pán rovněž obsahem víry.
        Jde o vyznání: Ježíš Kristus je bohem a člověkem jako bytostně stejný, věčně preexistentní syn otce, jako skutečný bůh, bůh od boha, počat, nikoliv zplozen, v žádném případě adoptivní syn, ale jako druhá osoba trojice. Tentýž Ježíš Kristus je skutečným člověkem s lidským tělem a je bytostně stejný, po lidském způsobu porozen matkou. Věčné slovo otce se v hypostatické unii (jedno z absolutních tajemství křesťanské víry) spojilo v substanciální a dokonalé jednotě přirozené Marie Panny s jeho osobou. V Kristovi jsou spojeny dvě přirozenosti.
        V prvním východisku se skrývá nebezpečí, že ve prospěch Ježíšova božství nedoceníme jeho lidství, v tom druhém zase nebezpečí, že se nepropracujeme k celé hloubce víry církve.
        Existence a konání Ježíšovo je v židovských pramenech jen nedostatečně doloženo, a když, tak bez zvláštní obsahové váhy.
        Ačkoliv pro jedny mohl holocaust představovat identifikaci ukřižovaného s jeho lidem, bývá bratrské slovo Židy odpíráno, především těmi, kteří nejsou ochotni oddělit Žida Ježíše od Krista Západu.
        Medínské súry odmítají možnost, že by byl Ježíš synem božím. Ježíš rovněž není vykupitelem světa. Jisté pochybnosti vyvstávají s Ježíšovým ukřižováním. Islámská tradice Ježíšovo ukřižování vždy popírala. Korán nepředpokládá Ježíšovo vzkříšení. V den posledního soudu Ježíš křesťany obviní, že ho uctívali jako boha.
        Historická osoba Ježíše není mimo Bibli doložena a nedochovala se o něm žádná literární svědectví.
        Ateistický názor: Ježíš, pokud je pravda to, co je psáno v Bibli, byl obřezaný žid, kterého židé pověsili na dřevě, protože pobuřoval lid a narušoval zaběhnutý pořádek v Judei. Tvrzení, že byl ukřižován Římany je sporné, protože nevystupoval proti římské správě, ale proti židovskému náboženství.



Křest

        Křest, uštědřený vodou ve jménu trojjediného boha, je uznáván především křesťanskými církvemi a konfesemi jako základní svátost, která otevírá začlenění do církve Ježíše Krista. Jeho jedinečnost, neopakovatelnost a forma provedení jakož i jeho obsahová kvalifikace jako křest obrácení a odpuštění hříchů ho spojuje s křesťanským křtem. Ten má však svým odkazem na Ježíše a oznámení svatého ducha eschatologického spasitelského daru podstatně odlišný charakter od křtění Jana Křtitele. Tím se také změnilo chápání křtu ve smyslu spasitelského poslání Ježíše.
        Křesťanský křest obrácení zprostředkuje pozitivní spasitelskou účast na božím panství, zahájeném Ježíšem Kristem.
        Se křtem je od počátku spojeno eklesiastické chápání. Je nejen nezbytnou podmínkou pro dosažení spasení jednotlivce, ale základním aktem přijetí do nové spasené obce věřících v Krista. Ve jménu Ježíše je obsažena celá spasitelská skutečnost.
        Křest je spolu umírání a spolu zmrtvýchvstání s Kristem. Křest je stálou výzvou být křesťanem, trvalým požadavkem a neustávajícím nabádáním uskutečňovat křesťanskou existenci ve světě.
        Křtem darovaný nový život je skutečnost a úkol zároveň. Základní pochopitelná představa křtu je křest jako koupel, očisťující od hříchu. Těžiště však leží v pozitivním účinku spasení.
        Křest vytváří novou existenci, která je stvořitelsky ovlivněna duchem svatým. Víra stejně jako křest jsou darem božím a ne lidským konáním a křest je darován vírou církve, to znamená, že obec věřících provází dorůstající křesťany. Problematický se stává křest dětí. Otázka křtu dětí je choulostivá.
        Ateistický názor: Křest je specifický náboženský úkon, který nemá žádný právní ani morální základ. Vzbuzuje v příjemcích křtu falešné zdání, že mohou páchat cokoliv, aniž by nesli za své konání osobní zodpovědnost. Přesněji, že jim vše bude odpuštěno. To ovšem platí pouze v náboženské komunitě. Světská spravedlnost se řídí světským právním řádem.



Katolicismus

        Katolicita je pro všechny křesťany bytostným posláním církve Ježíše Krista. Výraz katolická označuje konfesi církve, jestliže si tato činí nárok být skutečnou církví Ježíše Krista.
        Katolicita církve je pro většinu křesťanských církví dána vyznáním víry z Nicei a Konstantinopole – Věřím v jedinou, svatou, katolickou a apoštolskou církev. Tím se církev Kristova uskutečňuje všude tam, kde se cítí být založena z tajuplné trojjedinosti boha, kde je obdarována jeho svatou milostí. Katolické vyjadřuje univerzalitu podstaty církve – spásné konání boží v Ježíši Kristovi obepíná počátek i konec, stvoření, smrt i život lidí. Církev míní přítomnost boží v celé historii a v celém světě – je povinna uskutečňovat a zpřítomňovat svaté dílo spásy Ježíše Krista vždy a všude.
        Katolická církev je církví boží, tj. všeobsahující v času i prostoru. Je označována za skutečně pravdivou církev. Stará, z reformátorského pohledu od pravé církve Kristovy odpadlá římská církev, začala uplatňovat výhradní nárok na katolicitu. Římskokatolická církev je místem skutečné, pravdivé víry a učení. Ve své dlouhé tradici kladla vždy důraz na svou viditelnost. Tím je míněno, že plnost spásy v Ježíši Kristu je trvale přítomná. II. Vaticanum stvrdilo původ církve z trojjedinosti boží v Ježíši Kristu a charakterizovalo církev jako současně viditelnou i neviditelnou obec Pána.
        Římskokatolická církev má v čele svého papeže. Papež je držitelem nejvyššího kněžského, soudcovského a učitelského úřadu. Papež a kolegium biskupů společně reprezentují kolegium světové církve.
        Mimořádná úcta před životem a dílem věřících, jež nevylučuje milostný dar boží, se vyjadřuje v některých specifických zvláštnostech katolické teologie a zbožnosti. Na nich spočívá široce rozšířené a dogmaty potvrzené uctívání Panny Marie. Obdobně je rozšířený kult svatých.
        Římskokatolická církev se vyznačuje zvláště pozitivním vztahem ke světu, historii a lidské existenci.
        Celá církev boží byla znovu rozpoznána v podobě univerzálního sakramentuj spásy celého lidstva. Vlastnost celosvětovosti, která je vlastností lidu božího, je darem Pána. Jejím prostřednictvím katolická církev usiluje, a to s pílí a vytrvalostí, o shromáždění všeho lidstva se všemi jeho statky pod hlavou Kristovou v jednotě ducha.
        Ateistický názor: Tento výraz vyjadřuje snahu římskokatolické církve o světovládu. Vyjadřuje snahu církve nikoliv o morální nápravu lidstva, ale o jeho mocenské ovládnutí.



Kult boha

        Kult uctívání boha označuje ritualizovaný způsob chování skupin k udržení jejich určitého pravidelného spojení s vnějšími a nadpřirozenými mocnostmi. Plné vyjádření kultu uctívání boha tvoří oběti. Zboží jakéhokoliv druhu je odepřeno vlastnímu použití a je odevzdáno nadpřirozeným mocnostem, aby byla prokázána úcta či velebení.
        Kult boha spasitele může vzniknout ne z lidské, ale z boží iniciativy. Tak byl kult používán ve smyslu zbožnění, uctívání a oběti a vykládán, jako výraz naší oddanosti, povinované bohu za stvoření a spasení. Tento jednostranný pohled neumožňuje porozumět křesťanské liturgii, neboť liturgie není jen uctívání boha, ale také akt boží spásy obce. Původ liturgie je ve velikonočním mystériu Ježíše Krista, jeho smrti a zmrtvýchvstání.         Liturgie se tím stává v jádru zpřítomněním a přimknutím Kristova spasitelského díla a spolujednáním nejvyššího kněze Krista a jeho církve k uctění člověka a velebení boha.
        Definice by mohla znít: Liturgie je to, co církev předvádí hierarchicky rozdělenému božímu lidu prostřednictvím přítomného Krista ve svatém duchu, v pravidelném pořádku a v aktualizování nového svazku mezi bohem a člověkem.
        Ateistický názor: Za boha označit a učinit to předmětem uctívání lze cokoliv. Uctívání jiného boha než Hospodina římskokatolická církev krutě trestala, protože ho označovala za jediného správného boha. Ti ostatní byly ukydaní, jak říká Bible.



Kristus (mesiáš)

        Kristus je překladem hebrejského mesiáš. Římané Ježíše chápali jako pretendenta na mesiášství, a to v politickém slova smyslu, a jako davidovského krále Židů ho také popravili coby buřiče. Ježíšovo zmrtvýchvstání je jeho učedníky pochopeno jako nárok na božství ze strany boha a jako paradoxon vůči ukřižování.
        Titul Kristus (pomazaný) je stvrzen v Ježíšově poselství jednak v jeho smrti jako Krista, jednak jeho zmrtvýchvstání je také konečně rozpoznáno jako zjevení. Kristus je pro Nový zákon osobou, která svolává k poslednímu soudu. Starozákonní titul Kristus tvoří s Ježíšem a jeho spasitelskou misí jeden celek, v němž hlavní hlásání a vzývání jména přináší věřícím záchranu.
        Přihlášení ke Kristu vedlo k tomu, že členové společenství byli označeni jako křesťané.
        Ateistický názor: V Bibli není zmínka o tom, že by byl Ježíš někým konkrétním pomazaný. Je nemožné prokázat, že Ježíše pomazal bůh. Je proto sporná oprávněnost používání titulu pomazaný (Kristus).



Království boží

        Pojem království boží představuje abstraktní obraz, vzniklý v raném judaismu, který v původním smyslu představoval obrat: Bůh je králem. Obsahově bylo přidělení titulu krále výrazem převahy Hospodinovy nad ostatními pohanskými bohy. Panování Hospodinovu je podřízen celý svět, dokonce celý kosmos. To, že blahodárný účinek Království božího bude ku prospěchu především Izraeli, je výsledkem samozřejmé víry Izraele v jedinečnost Hospodinovu a nevylučuje účast ostatních národů na dosažení konečné spásy. Příležitostně může dojít ke spojení představ o Království božím s ideou království Mesiáše. Obecně lze říci, že očekávání eschatologického Království božího nijak nezpochybňuje přítomné Království boží, nýbrž ho předpokládá.
        Naplněné brzké panování je výlučnou věcí boha. Člověk o ně může jen prosit v modlitbách. Pro Ježíše je panování boží událostí, jejíž plné uskutečnění je ještě vzdálené, ale ke kterému dochází už dnes prostřednictvím působení Ježíšova. V dopisech je pojmem Království boží popisován nejčastěji eschatologický stav spásy, k němuž jsou voláni křesťané. I když mohou být Království boží a Království Kristovo považováno za totéž, nejsou oba pojmy shodné.
        Stará církev se drží eschatologické kvality Království božího, avšak v nejednom případě ho chápe jako Království nebeské.
        Podle rabínů království boží na nebesích si zachovává svůj univerzální charakter. Místem jeho zřízení je nová země, nikoli nebe.
        Ateistický názor: Království boží je nesmysl. Jako nelze popsat a definovat boha, nelze popsat a definovat království boží.



Modlitba

        Modlitba je existenciálně položenou otázkou po bohu. Modlitba je odkázána na argumentativní důkazy boha, neboť skrze ně je vedena k vědění o tom, k čemu se v okamžiku vyslyšení obrací. Obráceně par potřebují důkazy boha verifikaci modlitbou, neboť se jen s její pomocí přenesou přes úsudek prosté konvence a logické myšlení.
        Modlitba je nejniternějším úkonem a kritériem religiozity. Mysticky je modlitba míněna jako vrchol setrvání před bohem. Názory se různí v tom, zda modlitba povznáší nebo naplňuje.
        Prostředek komunikace s bohem, vnitřní komunikace s božským, spočívá v přesvědčení, že věci, které připadají nemožné, se nakonec uskuteční, způsob, kterým lidé mohou ovlivňovat běh světa.
        Ateistický názor: Modlitba je vyslovené či nevyslovené přání, směřované k něčemu, o čem věřící neví, zda to existuje či nikoliv. Z tohoto pohledu je vyslyšení či vyplnění modlitby nemožné. Není nic, co by mohlo přání, vyjevené prostřednictvím modlitby, splnit.



Náboženství

        Všechna náboženství znají svatá slova, od nichž se očekává spasitelský účinek pro mluvčího nebo pro skupinu, k níž patří.
        Vznik novo náboženských hnutí odkrývá stále chybějící schopnost tradičních náboženství zmáhat problémy, vzniklé pronikavými společenskými změnami.
        Setkáváme se s ostrou kritikou náboženství od sofistů, kteří odhalili víru v bohy jako vynález chytrých politiků.
       V novověku je kritika náboženství zaměřena na zpochybnění pravdivosti náboženství. Nietzsche dovozoval, že všechen náboženský výklad jde zpět k prahnutí po moci a samotné náboženství je jen manifestací prahnutí po moci.
        Ústřední úkolem náboženské teologie je vytvoření kritérií náboženskosti a náboženství ve smyslu klasického učení o rozlišení duchů.
        Náboženská věda má za úkol zkoumat náplň náboženství, srozumitelně je vykládat a systematicky prozkoumávat. Základem náboženské vědy jsou dějiny náboženství, které zkoumají historická náboženství podle vnějšího vývoje a podle vnitřních znaků podstaty. Čistě objektivní dějiny náboženství nejsou možné, ale je třeba žádat přezkoumatelnost jejich údajů.
        Náboženství je neschopné míru, pokud se spojí s politicko-právním uspořádáním, jež se prosazuje vůči jinověrcům násilím. Jsou to především války o víru a konfesi.
        Tolerance znamená víc, přinejmenším zaujmout stanovisko a postavit si otázku pravdy. Tolerance znamená nakonec i prokázání naděje v dialogu víry. Naděje na spasení a vykoupení nemůže být povýšena na nárok jedné skupiny vlastnit ji, neboť její moc spasení a vykoupení je odepřena člověku.
        Náboženství lze označit jako opětné spojení člověka s bohem, styk se svatým, to, co nechává člověka stát se člověkem, nacvičení a vtěsnání do smyslového složení transcendující účast. Společnost bez náboženství je nemyslitelná.
        Definice náboženství není pravdivá nebo falešná. Pojem náboženství je spletitý, zbytečný a znetvořený.
        Ateistický názor: Náboženství je ideologie, jejímž smyslem je přinést užitek, tedy bohatství a moc, úzké skupince hlasatelů náboženství. Politické ideologie jako komunismus a nacismus, slibovali lidem jisté výhody za jejich života, náboženství slibuje požitky až po smrti. Náboženství, ačkoliv hlásá lásku a milosrdenství, je nebezpečná a zločinná ideologie. Má za následek miliony mrtvých.



Očistec

        Očistec jako místo očištění, jako zastávka mrtvých na jejich cestě ke konečnému naplnění. Místo, kde se zdržovali mrtví, na které sestoupil Ježíš v okamžiku své smrti, aby osvobodil živé, žijící v žaláři. 
        Dostatečné výklady textu ve smyslu očistce jsou dnes sporné. Očistec byl chápán jako místo, ve kterém se mrtví nacházejí mezi svou individuální smrtí a všeobecným vzkříšením na konci času.
        Tridentský koncil definoval očistec jako místo pobytu duší, které se provinily do té míry, že k úplné očistě nepostačilo odpuštění viny, a stanovil, že modlitby za duše v očistci jsou smysluplné a účinné.
        Ateistický názor: Očistec je náboženský výmysl. Očistec nelze popsat ani definovat.



Nebe

        Nebe jako boží a Kristovo společenství je především osobní skutečnost, která začínajíc na zemi přejde po smrti do bezprostřední a bude označena jako oblažující podívaná.
        Nebesa v dnešním pojetí představují sféru, do které vstupuje věřící a milostí naplněný člověk po své smrti, aby v bohu, spolu se všemi zachráněnými poznal plnost spásy.
        S přijetím heliocentrického obrazu světa padly všechny představy o možnosti bydlení v nejvyšším poschodí světové budovy.
        Nebesa představují náboženskou a etickou vazbu osobního ducha na transcendentního boha. Rozhodujícím pokračováním ideje nebes je zvěstování království božího Ježíšem. Díky němu jsou nebesa otevřena. Viděno z pozice Ježíše Krista představuje nebe definitivní uskutečnění milostiplného sebesdělení trojjediného boha, které je přijímáno ve víře, následování a zrovnoprávnění s Kristem. Křesťanův skutečný domov je v nebi, neboť bude s Kristem, který sedí po pravici boží. Víra církve říká, že každý křesťan, který zemře ve víře boží, se bude po osobním soudu podílet na nádheře nebeského života, bude ve společnosti andělů, svatých a spravedlivých.
        Ateistický názor: Jako nebe označujeme prostor nad našimi hlavami, všeobecně známý jako atmosféra. Po smrti je člověk spálen nebo uložen do země. Je nemožné, aby se v atmosféře vyskytoval člověk v jakékoliv podobě.



Mesianismus

        Obecně označuje očekávání zachránce božské kvality, poslaného bohem nebo podobného bohu. Ve všech společnostech se projevuje touha po spáse a vykoupení, která až do současné doby prahne po postavách vůdců, jakékoliv provenience. Živnou půdou pro takováto očekávání jsou krizové situace, které nelze zvládnout známými modely řešení.
        Biblický mesianismus je přijetím etických označení chápán jako touha po zrušení hříchů a viny.
        Pomazání olejem znamená sakrální právní akt a rozumí se jako viditelné svědectví božího vyvolení, jako kultovně symbolický akt božího přikázání a poslání, stejně jako manifestace charismatického nadání.
        Podobně přenesla kněžská literatura z doby vyhnanství pomazání na nejvyššího kněze, aby byly zachovány funkce monarchie z doby před vyhnanstvím. Má se tomu rozumět jako aktu zmocnění a propůjčení ducha.
        Deformace dějin po vyhnanství se stala vlastním podnětem teologického vědomí izraelské královské ideologie, orientovaného na budoucnost. Mesiáš byl nyní jmenován ideálním králem budoucnosti, který má současný stav přivést k spásyplnému konci. Tím byla z různých pramenů vytvořena představa o konci tohoto času a o čase za tímto časem, stejně jako představa o ideálním králi.
        Královská ideologie z doby před vyhnáním se stala prostředkem očekávání budoucnosti. Odpovídajícím způsobem se také vytvářel obraz mesianismu – obraz davidovský: Přinášeč spasení, znovusjednotitel, darovatel rajské úrody, podporovatel míru, představitel kosmu. Závislost tehdejšího obrazu mesiáše na realisticko-historických zkušenostech zabránila nadlouho systemizovat mesiášské ideje ve Starém zákonu.
        Samo očekávání mesiášské podoby spasení není vždy nutně vázáno na postavu mesiáše. Starý zákon vystačil bez mesiáše.
        Mesiášská horečka v důsledku hasmoneovské uzurpace se nyní vyjadřuje zéloty protiřímsky a tvoří historické skutečnosti pro interpretaci Ježíše. Pramenná situace je sice komplikovaná, ale byly získány informace, že identifikace Ježíše s mesiášem probíhala váhavě, neboť s ní byly spojeny závažné a nebezpečné politické implikace.
        Tak například ještě zcela chybí mesiášský titul v Kumránu a přinášejí ho v plné šíři až evangelia. Přesto se má za to, že tento vznešený titul patří k principu vyznání. Začátky předurčení Ježíše jako Krista (Mesiáše), spočívají v nejstarším ústním podání palestinského židovského křesťanství.
        Povelikonoční obec mohla být ve světle probuzení chápána jako potvrzení Krista Ježíše bohem, který nyní převzal překonanou mesianologii a obrátil ji na Ježíše.
        I když v Janově kristologii přijetí mesiášských tradic nestojí v popředí, je tomuto evangelistovi jasné, že Ježíš není prorockým předchůdcem, ale Mesiášem samým, který je zároveň božím synem.
        Předurčení Ježíše mesiášem a tím vyloučení všech jiných potenciálních mesiášů vedlo pak nutně k opravě obrazu mesiáše: Ježíš Kristus pojímá ideu mesiášství nově – syn člověka nepřišel, aby byl obsluhován, ale aby sloužil. Je to mesiáš bezpodmínečného nenásilí, který kolem sebe vytvořil protikladnou společnost k doporučeným formám institucionálního a veřejnoprávního spolužití, křesťanskou (mesiášskou) obec, kterou založil v dobrovolném následování a bratrské lásce.
        Dále byla získána, a vzkříšením Krista zaznamenaná, starozákonní naděje vzkříšení, a tím jednoznačná perspektiva. Pro Krista je rozhodnuto, kdo je mesiáš, avšak příchod mesiášské říše zůstává nadále předmětem naděje. Její uskutečnění je dokonce dáno Kristovi jako úkol. Tím se stala říše boží principem jednání.
        Ateistický názor: Mesianismus jako ideologie, která hlásá něco, co má přijít v čase po nějakém čase, je zcela mimo jakoukoliv realitu. Slouží výhradně k obelhávání lidí.



Postavy svatých

        Pojem postavy svatých by měl být správně vysvětlován jako spasitelé, neboť pojem svatý byl v historii náboženství používán až příliš často, což zakrývá jeho pravý význam. Slovo spasitel však ukazuje přímo na pojem spásy, tedy k dokonání a naplnění lidstva a světa.
        Svatí jsou lidé, kteří při zprostředkování spásy sehráli rozhodující nebo alespoň významnou roli. Tím se ovšem svatí vymykají z množství lidí, hledajících spásu. Prosba o pomoc, nebo je-li spása očekávána přímo od boha, pak tedy prosba o přímluvu, může být směrována ve prospěch živých i mrtvých. Svatost svatého je v různých náboženstvích zdůvodňována různě. Ve starozákonních spisech je jediným svatým bůh, jen on má nárok na uctívání. V Novém zákonu je svatým trojjediný bůh.
        Svatý nezískává svou svatost objemem svých vlastních výkonů, ale je to milostivý dar boží, který se zmocňuje veškeré lidské svobody.
        Marie, blahoslavená matka boží, která je s dílem svého syna spojena neroztržitelnými pouty. V ní křesťan obdivuje a chválí nejvznešenější plod vykoupení.
        Ateistický názor: Pojem svatý nemá žádný racionální obsah. Je to uměle vymyšlený pojem, který má určité osobnosti povýšit nad běžné smrtelníky.



Milost

        Všechny pojmy, ve kterých se v hebrejské Bibli projevuje obsah milosti, se shodují v tom, že vyjadřují osobní náklonnost boha k jeho lidu.
        Celé novozákonní zvěstování žije z přesvědčení, že v Ježíši Nazaretském, v Kristu – Mesiáši se zjevila ztělesněná milost boží a trvale oplodnila svět. V něm, který je zlidštěným slovem božím, se bůh cele vyslovil a světu i lidem přislíbil spasení. Milost je tedy v Novém zákoně neoddělitelně spjata s osobou Ježíše Krista, syna božího, který se stal člověkem. V něm je milost časoprostorovým znamení, v něm je historicky doložená a je konkrétní.
        Bůh obětí svého syna prokázal svou spravedlnost.
        Ateistický názor: Boží milost je nesmysl. Milost nemůže prokazovat něco, čehož existenci nelze dokázat.
 



Nesmrtelnost

        Víra v pokračování života po smrti je od začátku spojena s náboženstvím. Církevní autority definovaly nesmrtelnost duše a stejně i její blaženost u boha také před všeobecným zmrtvýchvstáním. Ve víře v Ježíšovo vzkříšení a jeho povýšení se stalo zřetelné, že nový život neznamená přijetí nového těla na zemi, nýbrž jeho proměnění a společenství s otcem.
        Nábožensko-historicky se musí vzkříšení posuzovat jako modus víry v nesmrtelnost. Nesmrtelnost je antropologické místo, na něž navazuje naděje za smrtí, a tím nejenže činí přijatelné křesťanské poselství o zmrtvýchvstání, ale také umožňuje dialog mezi náboženstvími.
        Ateistický názor: Hovořit o nesmrtelnosti znamená lhát. Jak již bylo řečeno, po smrti z člověka zůstanou kosterní pozůstatky nebo popel. A toto platí po celou dobu, po kterou se člověk pohybuje po Zemi.



Náboženská pravda

        Otázka náboženské pravdy se musí vzhledem k pluralitě náboženských cest, v nichž se konkretizuje lidská nábožnost, uvést jako otázka správnosti, respektive pravdy jednotlivých těchto náboženských cest. Otázka je o to naléhavější, že se s ní spojuje otázka spasení. Kladení otázky je ale podmíněno obecnou problematikou podstaty náboženské pravdy. U otázky náboženské pravdy nejde jen o jazykově větnou pravdu, ale přímo o pravdu lidské existence, obsaženou v obsáhlém vztahu uskutečňování.
        Pravda novozákonně je to, co má trvání a platí, nač se můžeme spolehnout, tedy zejména boží věrnost, spolehlivost, pravda výpovědi, pravé učení, pravá víra. Nedostižný vrchol představuje identifikace pravdy s osobou Ježíše, který sám o sobě vypovídá jako o cestě k uskutečnění, jež je pravda. Pro křesťanské chápání pravdy je tento vklad trvalou povinností.
        Souhlasně mluví v různých náboženských tradicích pravda o spasení. Vždy je třeba dát pozor na to, aby otázka náboženské pravdy byla nakonec v rovině teoretických rozporů řešitelná. Otázka náboženské pravdy se rozhoduje v praktické konkurenci, to znamená v závodě, kde je cíl označen jako spasení.
        Dědičný hřích dělá ze všech lidí jedinou hříšnou masu. Avšak z milosrdenství vyvolil bůh z masy zatracených nevinné, nezasloužené, neodolatelné volbě milosti několik lidí k věčnému životu.
Neboť ne všichni jsou stvořeni podle stejného určení. Jedněm je přisouzen život věčný a jiným věčné zatracení. Podle toho, ke kterému z obou cílů je někdo stvořen, říkáme, že je předurčen k životu nebo ke smrti.
        Ateistický názor: Dávat pravdě jakékoliv přívlastky je nesmysl. Jestliže každý člověk na Zemi uznává, že Země se otáčí kolem své osy, je to pravda. Není to pravda fyzikální, astronomická, ateistická, vědecká a bůhvíjaká ještě. Neexistuje taková či onaká pravda, existuje pouze pravda a lež.






Odpuštění hříchů

        Zásadně platí, že teorie a praxe odpuštění hříchů závisí na chápání sebe, obrazu boha a antropologii. Tomu odpovídá chápání odpuštění hříchů jako očistný nebo obranný rituál, akt víry, terapie nebo společenský proces.
        Bůh nabízí hříšníkovi, připravenému k obrácení, odpuštění, které Ježíš ve své životní praxi stále znovu konkrétně přisliboval. Ve smrti a zmrtvýchvstání Ježíše je odpuštění na základě vykoupení a zásadní boží nabídky na spasení.
        Odpuštění se ukazuje jako univerzální spasitelský akt, který člověka již odedávna obklopuje, v Ježíši došel naplnění a v parúsii ve znamení soudného dne byl dokončen.
        Teologické učení ukazuje spasení jako nevinný akt boží milosti. Odpuštění může udělovat jen bůh sám. Podle katolického dogmatického chápání je na církevní úřad přeneseno boží plnou mocí a soudní funkcí v sakramentálním aktu zproštění viny.
        Ateistický názor: Církev může slibovat odpuštění hříchů, světská spravedlnost musí ale dbát na dodržování morálních principů a trestání porušování světských zákonů.



Politika a náboženství

        Křesťanství se podle Ježíšových slov od počátku chápalo jako oddělené od politiky a podle slov apoštola: Musíme poslouchat boha víc než lidi – požadovalo přednost náboženství před politikou.
        Z příslibu eschatologického spasení v Ježíši Kristu vyplývá etický požadavek na celkový postoj věřících a tím také na politické jednání.
        Rozluka státu a církve neznamená žádné úplné oddělení politiky a náboženství. Musí k tomu předpokládat základní hodnotu lidské důstojnosti, která je nakonec jen nábožensky opodstatněná, a tím vyžadující odpovídající legitimní služby náboženství – což pro ni znamená nebezpečí být přijímána jako občanské náboženství. Podle svého vlastního požadavku chce křesťanství od počátku realizovat eschatologické skutečné určení člověka jako svobodný solidární subjekt boha již nyní, a sice nejen v církevním, ale i politickém společenství. Křesťanská víra má vedle své mystické také politickou dimenzi.
        Ateistický názor: Náboženství od doby Konstantina Velikého slouží církvi k dosažení politické moci, Jedinou snahou církve je dosáhnout nadvlády nad celým světem bez ohledu na použité prostředky. Je nezbytné dosáhnout situace, že církve budou chápány a brány jako zájmová sdružení bez politického vlivu na život společnosti.



Řecké náboženství

        Pod označením řecké náboženství shrnujeme náboženské představy, praktiky a tradice helénských národů. Boží království se projevilo jako relikt a ztratilo veškerou svou sílu. Tím prakticky schází pravý kněžský stav jako kasta nebo pevná instituce. A následkem toho scházejí svatá písma, závazné zákony a sakrální mýty, nenacházíme obsáhlý náboženský výklad světa, všeobecně platný závazný mýtus o původu a stvoření světa, tedy mýtus, ve kterém by byl zakotven světový pořádek. Jde o to, že tam, kde schází základní pravýchodiska, kde není přítomnost zatížena tradicemi minulosti, panuje svoboda představ, otázek i nového přístupu.
        Bohové, kteří vystupují v řeckých dílech, jednají iracionálně, myslí a cítí jako lidé, mají lidské postavy a jsou, jako lidé, poplatní svému osudu. Mezera, tvořená absencí závazného pramýtu, pomáhá vzniku umělých mýtů. Filozofické školy postupovaly s takovým nárokem na pravdivost, který se velmi rychle dostal do příkrého protikladu s mýty.
        Tento rozpad podpořil pronikání křesťanství, jež postupně řecké náboženství zatlačovalo, až bylo řecké náboženství konečně úplně zakázáno křesťanským zákonodárstvím Byzance.
Jazyková událost zjevení odpovídá modlitbě člověka. Jako stoupání ducha je modlitba spekulativní, když má obvyklé vzezření. Pokud je to nakonec prosba o sebeprojevení boha, zformuje se v něm každé lidské slovo bohem, na jehož neshodném konci stojí slovo, sdělitelné bohem samým. Pokračuje-li v modlitbě jazykovou nouzí, nahlíženo křesťansky, ve smrtelném výkřiku ukřižovaného je tato jazyková nouze ve svém niterném smyslu vyslyšena a v události zmrtvýchvstání samým bohem zodpovězena.
        Ateistický názor: Bez komentáře. Jasně dokumentuje, že být zbožný lze i bez molocha vatikánské byrokracie.



Římské náboženství

        Když bohové Římu sloužili, a to museli, když měli ve městě chrám, byli vítáni. Nižší vrstvy se od římského náboženství odvrátili, protože jim sotva slibovalo to, co slibovalo jiné náboženství – lepší život po smrti. Tak byla opozice slabá, když bylo římské náboženství odstraněno císaři, kteří se stali křesťany. Kult římského náboženství byl pod trestem zastaven.
        Ateistický názor: Bez komentáře. Poslední věta velmi kulantně ozřejmuje, jakými způsoby bylo křesťanství šířeno.



Satan

        Pojem satan pochází ze Starého zákona a zprvu označoval protivníka, soupeře. Nakonec se satan nacházel ve funkci žalobce před božím soudem.
        Spojení stana s démony jako s jeho poddanými se objevilo v mezizákonním čase. Spisy vytvořily ze satana Jahvův protipól a reprezentanta zla.
        Otázka o původu démonů je zodpovězena skrze anděly. Andělé se nelegitimně pohlavně stýkali s lidmi. Z tohoto styku vzešli démoni. Existence satana se ve spisech vysvětluje tím, že se kníže andělů a jeho poddaní ze závisti zdráhali prokazovat Adamovi, tvoru milému bohu, úctu. Proto byli vyhnáni z ráje. Satan vystupuje jako pokušitel a protihráč Ježíše, ale též jako pokušitel a soupeř obce. Ale stále je podmaněn bohu a od Ježíše je zásadně zbaven moci.
        Otázka satana je spojena s otázkou o původu zla obecně, která se klade každému člověku a tím i každému náboženství.
        Ateistický názor: Satan je stejný nesmysl, jako bůh. Nelze ho popsat ani definovat.



články a statě

Důkaz neexistence boha a zbytečnost exis...
Zločinci v Poslanecké sněmovně.
Z čeho mají obavy čeští občané.
Výzva Dominiku Dukovi II.

Pojednání o některých náboženských atributech »

archiv článků zde »

připravované akce

přehled akcí zde »
 
 
 


2010-13 © Všechna práva vyhrazena
www.humanistictiateiste.cz
O NÁS
STANOVY SDRUŽENÍ
CO JSOU ATEISMY
JAK PLNÍME ÚKOLY
STAŇTE SE ČLENEM
NAŠI ČLENOVÉ
NÁZORY OPONENTŮ
ZLOČINY ŘKC
VÝŇATKY Z DISKUZÍ
NAŠI SYMPATIZANTI
PŘIPRAVOVANĚ AKCE
REALIZOVANÉ AKCE
JAK NÁS MŮŽETE PODPOŘIT
NAPIŠTE NÁM VÁŠ NÁZOR
PRIVÁTNÍ SEKCE
webdesign by